Revoluce přišla na jih Moravy po víkendu
V noci na 22. listopadu vypukla plakátovací válka. Lidové milice a StB přelepovaly revoluční letáky, které zaplavily doslova celé Brno
Brno - Náměstí plná lidí, vlajky, revoluční hesla a zapálené svíčky. Sametovou revoluci odstartovalo 17. listopadu 1989 násilné potlačení poklidné studentské demonstrace na Národní třídě v Praze. Zprávy o brutálním policejním zásahu se postupně rozběhly Československem. Brno se za zbité studenty postavilo už v pondělí 20. listopadu, o týden později už se ke generální stávce přidala celá jižní Morava.
Tehdejší oficiální média páteční demonstraci popisovala velmi stručně a varovala před „protispolečenským vystupováním nechvalně známých osob“. Zahraniční rozhlas i televize však podávaly přesnější obraz události. Zveřejnily také zprávu o smrti jednoho ze studentů, která se později ukázala jako nepravdivá. „Když jsem to viděl ve vídeňské televizi, uvažoval jsem, jak se k tomu v pondělí ráno postavím,“ říká profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Dušan Šlosar.
Okupační stávka
V pondělí ráno už měl pedagog po schůzce s Jiřím Voráčem a dalšími budoucími členy stávkového výboru jasno. „Před sedmou mi začínala první přednáška, při které jsem oznámil, že za daných okolností učit nebudu a vyhlašuji stávku,“ vzpomíná jeden z hlavních členů stávkového výboru na Masarykově univerzitě.
Tehdejší studenti reagovali podobně jako později značná část učitelů i ostatních lidí. „Zdaleka ne všichni se přidali. Jedna dívka se mi už na té přednášce strachy rozplakala,“ líčí Šlosar.
Hned v pondělí dopoledne se odvážnější ze studentů poprvé sešli na dvoře filozofické fakulty a s brněnskými divadelníky a studenty JAMU svolali na podvečer první demonstraci na náměstí Svobody. Náměstí tehdy ještě nebylo ozvučené, takže se shromáždění muselo obejít bez delších proslovů. V okolních ulicích navíc stála připravená policejní auta a hrozilo, že proti pětadvacetitisícovému davu zasáhnou. „Když jsem šel mezi policejními auty dnešní Rašínovou ulicí domů, nebylo to nic příjemného. Další den už tam však nebyla,“ vzpomíná tehdy patnáctiletý student gymnázia František Emmert.
Hlavní brněnské náměstí pak lidé plnili každý podvečer. Od úterka se také do okupační stávky zapojily všechny ostatní brněnské vysoké školy. „Nepřetržitá okupační stávka byla vlastně naší jedinou možností jak stávkovat, protože kdyby studenti na noc odešli domů, mohla by do rána školu obsadit policie,“ vysvětluje Šlosar.
V ulicích se také objevovalo stále více letáků s revolučními hesly, které vyráběli studenti doslova na koleni. V noci na 22. listopadu se kvůli plakátům strhla takzvaná plakátovací válka. „Příslušníci Lidových milicí a StB se vrhli do ulic a začali naše plakáty přelepovat těmi oficiálně vytištěnými, protirevolučními. Brzy však pochopili, že naše nadšení je víc než jejich technika,“ hodnotí Šlosar.
Šíření revoluce
Jednou ze starostí stávkových výborů bylo šíření informací do jihomoravských měst. „Pamatuji si, že se ve stávkovém výboru řešilo, koho vyslat na Vyškovsko a Znojemsko, kde se nic moc nedělo,“ vzpomíná Emmert.
K demonstracím se nejprve připojili v Břeclavi, kde se už ve středu sešlo několik nadšenců a ve čtvrtek se konala první větší demonstrace. Další města se pak přidala většinou až v pondělí 27. listopadu při dvouhodinové celostátní generální stávce.
Ve většině měst však chybí důkladné zmapování listopadových událostí. Naopak brněnské dění je velmi podrobně zachyceno v Archivu Masarykovy univerzity. „Ve stávkovém výboru bylo několik pomocných vědeckých sil z archivu, které schovávaly doslova každý papír. Máme díky tomu jeden z nejucelenějších archivů v zemi,“ dodává ředitel archivu školy Jiří Pulec.