Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež

Milena Šubrtová a kolektiv

Ilustrace na obálce Renáta Fučíková
Grafická úprava Leoš Knotek

Nakladatelství Masarykovy univerzity vydává ve spolupráci s Pedagogickou fakultou rozsáhlou monografii o podobách a proměnách pohádkových příběhů v současné české literatuře pro děti a mládež. Odborný autorský kolektiv z Katedry české literatury Pedagogické fakulty MU zasazuje pohádkové příběhy do různých interpretačních rámců, a nabízí tak čtenářům ucelený pohled na vývoj tohoto žánru v daném časovém období.

Monografie zachycuje základní vývojové trendy pohádkového příběhu v současné české literatuře pro děti a mládež. Úvodní studie představuje kontextový rámec pro jednotlivé kapitoly. Ty jsou rozčleněny do šesti bloků a v interpretačních sondách sledují adaptace folklórních pohádkových látek, doznívající ozvuky čtvrtkovské poetiky, aktualizace a nonsensové či parodijní posuny pohádek. Všímají si rovněž nových fenoménů, jimiž v současné tvorbě pro děti a mládež jsou obrázkové knihy pohádek, dále pak imaginativní a lyrizující pohádkové texty, oslovující dětské i dospělé čtenáře. Pozornost je věnována taktéž utilitárněji pojatým pohádkovým příběhům. Závěrem je připojen výběrový soupis pohádkové literatury vydané v daném dvacetiletí. Adresátem publikace mohou být odborníci z řad učitelů, knihovníků, studentů, ale také laická veřejnost, kterou zajímá problematika literatury pro děti a mládež.

Instalace svobodného knižního trhu, proměny ediční politiky se vstupem nových nakladatelských domů na českou literární scénu, konfrontace se zahraničními vlivy a především odlišné čtenářské kompetence současných dětí ovlivnily pochopitelně i žánrovou mapu současné literatury pro děti a mládež. Od 90. let 20. století se začínají rozvolňovat tradičně vnímané hranice, jimiž se literatura určená dětem vydělovala jako subsystém navenek, ale i hranice, které ji vnitřně žánrově i hodnotově stratifikovaly a čtenářsky kategorizovaly.

Věnovat soustředěnou pozornost jednomu literárnímu žánru může v tomto kontextu působit jako metodologický anachronismus. Autorská pohádka ovšem představovala od konce 19. století základní opěrný pilíř české literatury pro děti, ve 20.–30. letech a v 60. letech 20. století pak dokonce hodnotově významný průsečík, v němž se potkávali autoři píšící výhradně pro děti s renomovanými tvůrci literatury pro dospělé, ať již vstupovali do žánrového prostoru pohádky z vnitřní potřeby či do něj byli vehnáni společenskou situací, která jim neumožnila vyjadřovat se přímo, bez zástěrky pohádkářské fantazie. Ponechává si autorská pohádka i dnes svůj umělecky novátorský potenciál, vnitřní dynamiku a čtenářskou atraktivitu v jisté žánrové kontinuitě?