Stereoskopické (prostorové) vidění je nejvyšší a nejhodnotnější stupeň binokulárního vidění. Tato schopnost není vrozená, ale vyvíjí se postupně v dětství. Existuje řada podmínek pro správný vývoj a existenci binokulárního vidění, např. normální vidění obou očí, přibližně stejně velké sítnicové obrazy, normální retinální korespondence, schopnost fúze, paralelní postavení očí při pohledu do dálky atd.
Vnímání ve 3 dimenzích je výsledkem velkého množství různých podnětům, které jsou důležité pro správné zhodnocení situace. Binokulární prostorové vidění vzniká díky mírné horizontální disparitě obrazů promítaných optickým systémem oka na sítnici pravého a levého oka vztažených k jednomu bodu v prostoru. Na tvorbě binokulárního vidění se spolupodílejí i monokulární podněty, mezi které patří stínování, překrývání objektů, atmosférická perspektiva, lineární (geometrická) perspektiva, empirická znalost objektů a z toho vycházející relativní velikost a hmotnost, dále změna velikosti předmětu při pohybu atd.
Kritériem míry a kvality prostorového rozlišení je úhel stereoskopické paralaxy, kterému odpovídá příčná disparita sítnicových obrazů. Lze jej vypočítat jako rozdíl dvou úhlů, které spolu svírají osy očí při fixaci bodu A a B. Ty jsou od sebe vzdáleny o nejmenší vzdálenost rozeznávající jako hloubku.
Je známo, že binokulární vidění koreluje s vizuální schopností očního páru. Jeho zhoršení v důsledku refrakčních vad nebo heteroforií se negativně projeví i na kvalitě prostorového vidění.

Publikace