Bohumil Kartous

„Trestat ve školství za chyby je pozůstatek totality.“

Kdo se zajímá o české vzdělávání, nemohl jeho jméno minout. Kartous je coby absolvent Pedagogické fakulty a Fakulty sportovních studií MU je spolupracovníkem organizace EduIn, která usiluje o to, aby bylo vzdělávání opravdu celospolečenským tématem. 

Sám Kartous to dělá například prostřednictvím svojí knihy No Future. Oboje upozorňují na problémy, které český systém trápí, ale o kterých ne každý rád slyší.


Vystudoval jste učitelství, ale učitel nejste. Proč vlastně?

Když jsem byl ve třetím ročníku na vysoké, tak se mi narodil starší syn a musel jsem se začít ohánět. Neměli jsme vůbec nic, takže představa, že půjdu pracovat do školy a za pět let budu pobírat stejný plat jako na začátku, pro mě byla nepřijatelná. Ale vzdělávání jsem opouštět nechtěl, tak jsem u něj zůstal a kombinuju to se svým zájmem o mediální teorii a o informační chaos, ve kterém teď žijeme. O učení třeba na střední škole teď uvažuju, baví mě mluvit s dospívajícími. Jakkoliv je to podle některých těžké, nemám problém s tím, že by mě neposlouchali. Spíš se trošku bojím, že jestli někdo ten problém má, tak se tím dotýkáme jednoho ze systémových problémů českého školství.

Můžete to rozvést?

Domnívám se, že je v něm spousta učitelů, kteří si s dětmi neporadí. A to nemyslím, že by je měli nějak manipulativně a takticky zvládnout. Zkrátka jim nerozumí, nemají pro to předpoklady a někdy ani nejsou ochotni jim porozumět. Přistupují k nim mocensky, což je obrana těch, kteří nemají přirozenou autoritu. Potřebovali bychom, aby ve škole bylo archetypálně víc kombinací hrdinů, rebelů a mudrců, ale zatím tam máme pečovatele a sirotky.

Znamená to, že oni hrdinové ani nechodí na pedagogické fakulty, nebo se s nimi něco stane v průběhu studia učitelství?

Podle kvalifikovaných odhadů nejde až 50 procent absolventů pedagogických fakult do škol a domnívám se, že v těch 50 procentech je spousta takových, u kterých je to škoda, protože by zaujmout dokázali. Podle mojí někdy trochu anekdotální zkušenosti se lidé, kteří učit šli, často hodí spíš na pokročilou práci s informacemi, ale ne aby oslovovali děti. Často jsou to lidé, kteří chtějí dostat nějaká pravidla a jimi se dalších třicet let v práci neměnně řídit.

Co můžou pedagogické fakulty udělat pro zlepšení? Mají být drsnější v přijímacím řízení?

Fakulty můžou vybírat jenom z těch, kteří se na ně přihlásí, což je omezeno tím, že i přes kontinuální nárůst platů učitelů, není učitelské povolání prestižní.

Přitom ale podle různých průzkumů to tak nevypadá.

Máte pravdu, v tom je strašná ambivalence. Mám na to ale hypotézu. Kdyby se vás někdo zeptal na nějaké ucelené profesionální skupiny, které vás napadnou z hlediska společenské důležitosti, tak si vzpomenete na tytéž – lékaři, právníci, učitelé, vojáci. Běžná společnost nikdy neřekne třeba markeťáci, protože neví, co si pod tím představit. Kdežto s učiteli se potkal každý.

Ale abych se vrátil k tématu, pedagogické fakulty jsou závislé na tom, kdo se tam hlásí, tohle je problém, který ony samy nevyřeší. Ale taky si myslím, že současné pedagogické fakulty by mohly s těmi lidmi, se kterými pracují, zacházet jinak, což ale třeba děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Jiří Němec chápe. Totiž že absolventi učitelství by měli být primárně učiteli dětí a teprve sekundárně učiteli předmětů.

Jenže to druhé jde naučit líp než to první, to je i dost otázka charakteru, ne?

Máte pravdu, ale v tom případě si klaďme otázku, proč pedagogické fakulty při výběru nehodnotí také osobnostní předpoklady a motivaci daného uchazeče, což například ve Finsku dělají. To přece fakulty mají ve svojí pravomoci. S jinými věcmi je to horší. U nás mladý učitel opouští fakultu a stává se plnohodnotným učitelem, je to všechno na něm. Když si představíte, že by se tohle dělo v medicíně, tak začnete šedivět. Lékař se stává lékařem postupně, musí procházet dalším studiem. My jsme měli návrh kariérního řádu, který chtěl něco takového zavést i u učitelů, jenže odborářům a dalším přátelům neměnnosti se podařilo pobláznit velkou část parlamentu, takže návrh neprošel. Je to obrovská chyba, byť nebyl ideální. Jsou tady nějaké spodní proudy, ve kterých dominuje konzervativní pohled na svět, a vzdělávacímu systému dominují lidé, kteří nechtějí žádnou změnu. Přitom v pelotonu technologických, ekonomických a sociálních změn, by škola neměla být vzadu, naopak.

Často říkáte, že české školství veze děti do digitálního věku na parním stroji. Není to trochu příkré?

Vždyť znáte jenom tuhle naši dobu, nemáte srovnání. Vezměte, že jsem se narodil v roce 1977, kdy ještě spousta lidí neměla barevnou televizi. Z informačního hlediska jsme žili v úplně jiném světě, teď se nám otevřela úplně jiná dimenze existence. Kyberprostor je naprosto epochální změna, ale spousta lidí si to odmítá připustit, je to psychologický útěk. Přitom vliv této nové existenční dimenze na náš život se dá vysledovat od nejintimnějších poloh našeho života až po globální problémy. V nové konfiguraci žijeme několik let a už vidíme, jak se nám tady pod rukama drolí Evropská unie, a to dost možná jenom proto, jak se dnes distribuují informace. Žádná z předchozích etap tohle nezpůsobovala.

Když si připustíme jedinečnost doby, co se má podle vás stát, aby se povedlo dluh v oblasti vzdělávání dohnat? Je to jenom o tom, že jako stát posíláme nízké procento HDP do vzdělávání?

Není, ale je to významný problém pro českou společnost. Země, které pochopily dobu a to, že vzdělávání prodlužuje perspektivu, investují do svého vzdělávacího systému markantně vyšší procenta HDP.

Na co přesně ty peníze posílají?

Primárně na učitele. V rozpočtu každého ministerstva školství budou platy učitelů vždycky tvořit největší kapitolu, to je v pořádku. Další část investic směřuje do podpůrných služeb. Skandinávci mají ve školách psychology, ne že si někde jednou za měsíc někoho půjčí. Mají také speciální a sociální pedagogy, je tam široká síť služeb, která umožňuje učitelům, aby mohli skutečně učit. Celé tohle znamená, že máte tým a oni jsou zvyklí pracovat v týmu, ne jako u nás, kde je učitelství nesmyslně individuální práce. A ještě další aspekt, finský vzdělávací systém vyvíjí svoje vlastní inovace, které se do školství opravdu promítají. Česká realita je, že jednu z mála inovací, Hejného metodu, tady implementuje Česká spořitelna.

Takže pro Česko jako stát není vzdělání priorita?

Pozor, tady nejde o stát. Stát je reprezentant toho, jaká je politická objednávka. My jsme třicet let po revoluci stále posttotalitní společnost. To, co ve vzdělávání vidíme, jsou rezidua, která si neseme z totalitní doby. Totalita se vyznačuje tím, že vás vede k tomu, abyste nedělali chyby, aby neexistovaly odchylky, nezkoušelo se něco nového. Máte pravidla a podle toho se chováte. Naše školství funguje pořád tak, že za chyby trestá, přitom když trestáme za něco, co děti zkouší, omezujeme jejich zvídavost. Budou zase jenom to, co jim řekneme. Další rozdíl mezi Skandinávci a střední Evropou je pocit veřejného zájmu. Oni věří tomu, že společnost mají rozvíjet. Vnímají ji jako svoji, ne jako entitu mimo ně.

Celé to zní trochu depresivně. Proč se tomu věnujete celou svoji kariéru?

Vždycky mě bavily společenské vědy a tělocvik a před lety se mi právě na Masarykově univerzitě naskytla příležitost studovat je dohromady, jinde to nešlo. Teď u vzdělávání zůstávám, protože se ukázalo, že to je jedna z nejdůležitějších oblastí dnešního světa a zároveň v Česku nikdo přesně neví, co s ní.

Rozhovor byl publikován v roce 2020 v Magazínu M. 

Mgr. Bohumil Kartous

pedagog, publicista, odborník v oblasti rozvoje vzdělávání

ředitel Pražského inovačního institutu (2020) 

autor knihy No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? (2019) 

 

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info