UMÍRAJÍ PACIENTI, MY JE JEN LÉČÍME: JAK LÉČIT NEVYLÉČITELNĚ NEMOCNÉ NA VLASTNÍ CESTĚ KE KONEČNOSTI

• Authors: SVĚTLÁK Miroslav
• Year of publication: 2022
• Type: Conference abstract
• MU Faculty or unit: Faculty of Medicine
• Description: Zatímco velká část lidí se tématu smrti vyhýbá a každou diskusi o ní často rychle ukončí, jsou lékaři a ostatní zdravotníci smrti a jejím trajektoriím vystaveni každý den. Přestože od sebe obvykle očekávají (očekává to i společnost), že se nebojí krve ani smrti samotné, může být tato expozice pro mnoho z nich traumatizující. Vystavení se utrpení pacientů představuje pro lékaře každodenní výzvu, jak se vypořádat s faktem, že podobnými cestami půjdou jednou i oni sami. Konečnost života je všudypřítomným pozadím hlavního zaměření medicíny, která léčí a zachraňuje. Vědomá práce s tématem konečnosti je nutným krokem v procesu osobnostního růstu zdravotníků a nezbytným základem pro rozvoj moudrosti v medicíně. Být si na určité úrovni vědom své konečnosti a mít toto téma konceptualizované je z hlediska psycho-spirituální přirozenosti člověka nutnou podmínkou duševního zdraví a osobnostního růstu směrem ke zralosti. V rámci všech úrovní vzdělávání v medicíně se učíme, jak s pacienty o smrti mluvit, jak sdělovat závažnou zprávu a jak reagovat na otázky, které se konce života týkají. Stáváme se experty na algoritmy a naučené věty s motivem, abychom to udělali dobře. V rámci vzdělávání pak můžeme zcela přirozeně podlehnout iluzi, že existují „oni“, tedy pacienti, a „my“, tedy zdravotníci. My jsme ti, kteří léčí, zachraňují a dávají naději, a oni jsou ti, kteří jsou nemocní a umírají. Můžeme se tak stát experty na umírání druhých, a přitom v sobě živit nebezpečnou iluzi, že máme téma vlastní smrti pod kontrolou. Na filozofování není v plné ambulanci nebo na oddělení čas. Konečnost tak někdy sebezáchovně odsouváme v podobě racionálního prohlášení o její přirozenosti. Nedostatek času nebo uvědomění však neznamená, že téma mizí. Jeho opomíjení paradoxně zvyšuje jeho urgenci a smrt se hlásí o svou pozornost v našich snech, představách a někdy až excesivní touze po bezpečí. Neuvědomovaná a nezpracovaná konečnost však nečiní život bezpečnějším a šťastnějším, naopak, její odsouvání život umrtvuje, zbavuje ho energie a odvahy rozhodovat se. Míra naší otevřenosti v této oblasti pak také významně určuje, jak se v naší přítomnosti mohou tématu otevřít ti, které léčíme. Přestože neexistují univerzální filozofické, psychologické a náboženské návody, jak se se smrtí jednou provždy vypořádat, existují přístupy, jak s tématem konečnosti v každodenním životě a lékařské praxi pracovat. Jak se tématu otevřít a jak jej vnitřně rozvíjet, aby bylo ve službách našeho života, a my se tak mohli spolu s našimi pacienty s moudrostí, odvahou a radostí připravovat na nevyhnutelné.