Den, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama. Výstava fotografií přiblíží osudy válečných uprchlíků

První den války, když jsme se vzbudili a chystali do práce, hlásili, že na nás útočí ruská vojska. Vše mi došlo až večer. Dívali jsme se na zprávy, kde ukazovali mrtvého muže – civilistu. Jel na kole a po cestě do obchodu ho zabil šrapnel. Začínalo se mluvit o obětech, ostřelování, bylo to děsivé. To už jsme věděli, že si nemůžeme být jistí tím, co bude zítra. Vzpomínky čtyřiapadesátileté Zhanny i dalších ukrajinských uprchlíků mapuje nová výstava Den, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama. Zájemci si ji mohou prohlédnout v prostoru Čítárny a kavárny kaFFe na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Výstavu tvoří soubor fotografií Evgeniie Tokmakové, jíž se podařilo zachytit portréty i příběhy válečných uprchlíků. Je mezi nimi osmnáctiletá Vika z Kyjeva, čtyřiapadesátiletá Zhanna z města Čerkasy, devětadvacetiletá Lilya z Vasilkova, sedmnáctiletý Ilja z města Mykolajiv a sedmadvacetiletá Lena z Oděsy. Téma Tokmakova zpracovávala od 26. března do 20. června 2022. Účastnila se terapií s psycholožkou, která uprchlíkům pomocí řízených rozhovorů pomáhala negativní zážitky zpracovat. „Přišlo mi důležité šířit informace o tom, co se děje, protože jsem byla v kontaktu se svými bývalými spolužáky z Ruska a oni nebyli schopní ruskou agresi vůči Ukrajině přijmout. Válka není způsob, jak věci řešit. Lidé strádají a bez ohledu na touhu po právu, dobru či zlu je zabíjení špatné,“ uvedla Tokmakova. Dodala, že naslouchat příběhům lidí, kteří museli kvůli válce opustit své rodiny a domovy, bylo velmi emotivní. „Chtělo se mi často brečet spolu s nimi,“ dodala autorka snímků a studentka filozofické fakulty.

Evgeniia Tokmakova se narodila v roce 1999 v městě Krasnojarsk na Sibiři. V České republice žije od svých osmnácti let, kdy se rozhodla naučit česky. Po absolvování jazykového kurzu v Brně si podala přihlášku na vysokou školu. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity absolvovala bakalářské studium oboru Hudební věda, nyní studuje Informační studia a knihovnictví. Domovem jí je už několik let Bulharsko, kde žije její matka. Ve své tvorbě Tokmakova upřednostňuje portrétní fotografii a kreativní přístupy, kdy má možnost poznat člověka důvěrněji. Při fotografování používá digitální fotoaparát, aktuálně ovšem zkouší i klasickou zrcadlovku a focení na kinofilm. K tématům, která zpracovala, patří například cyklus VENIce, zachycující atmosféru Benátek, nebo projekt What wolf to feed, v němž si pohrávala s myšlenkou duality svých emocí a citů.

Výstava Den, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama, kde fotografie doprovázejí také autentické výpovědi ukrajinských uprchlíků, potrvá do konce února 2023. Prostor Čítárny a kavárny KaFFe je otevřený všem zájemcům, vstup pro veřejnost je z ulice Arna Nováka 1.

Den, kdy se všechno obrátilo vzhůru nohama

(Úryvky z výpovědí čtyř žen a jednoho muže, kteří uprchli před válkou)

Vika / 18 let / Kyjev

Přišla do České republiky s maminkou a sestrou. S babičkou, která zůstala na Ukrajině, se dlouho nemohla spojit, protože vesnice byla okupovaná ruskou armádou.

„Měla jsem strach o budoucnost. Moje plány, studium i práce se zhroutily. Přišla jsem do jiné země s vědomím, že nemám kde bydlet, ale mám velkou rodinu. Chtěla jsem všechno získat zpátky, chtěla jsem studovat, pracovat, ale v České republice jsem neuměla jazyk a nikoho neznala. (...) Kontakt na babičku jsme ztratily a ukázalo se, že nemá spojení, světlo ani vodu. Spolu s dalšími vesničany dávala jídlo ruským vojákům, aby je pustili ven a nepostříleli děti. Vesnice byla zaminovaná.“

Zhanna / Čerkasy / 54 let

V České republice je od 21. března 2022, kdy přijela ke své dceři. Kvůli hrozícím náletům se ukrývala ve sklepě nebo v krytech. „Sirény jsme slýchávali od rána do večera, i v noci jsme se museli schovávat do krytů. (…) Je hrozné si uvědomit, že v 21. století se mohou dít takové věci. Měli byste za mír bojovat, protože mír je nutný nejen pro Ukrajinu, ale i pro celou Evropu.“

Lilya / 29 let / Vasilkov (Kyjevská oblast)

„Probudila jsem se a babička mi řekla, že naše letiště bombardovali. Nic jsem neslyšela, bylo to v noci. To jsem si ještě neuvědomovala, co se děje. Pak jsme ve frontě potkali muže, který říkal, že celou noc seděl se svým psem na střeše a bombardování našeho letiště sledoval.“

Ilja / 17 let / Mykolajiv

Ilja se přestěhoval do Bulharska, kam odešel hned po začátku války. „Odjel jsem autobusem a potkal dobrovolníky. Převáželi za poplatek lidi, kteří se chtěli přestěhovat na západ do Evropy. Využil jsem toho a odjel, ale bohužel jsem neměl dost peněz na to, aby se z Ukrajiny odstěhovala celá moje rodina. Maminka a prarodiče zůstali. (...) Ostřelovali civilní města i vojenskou infrastrukturu. Kamarádi mi vyprávěli, jak jim odletěly střechy.“

Lena / 27 let / Oděsa

„Hned po vypuknutí války jsem se přestěhovala do České republiky. Ve čtvrtek 24. února, kdy se vyhrotila situace v Mariupolu, jsem sledovala zprávy. Měla jsem pocit, že zemřeme, že nás zabijí. (…) Když jsem byla v České republice, přijela mě navštívit sestra s neteří. Mám také matku a další sestru, které zůstaly ve vesnici nedaleko moldavských hranic. Nemohu je všechny dostat ven. Je to strašný pocit bezmoci.“