Informace o publikaci
Čeští dobrovolníci v srbské armádě jako básníci a spisovatelé : Příspěvek k 110. výročí začátku Velké války
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2025 |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Příspěvek je věnován 110. výročí vypuknutí Velké války, která, jak známo, začala velmi neúspěšnými útoky c. k. armády na Srbsko. Literatura českých účastníků Velké války je velmi košatá, a to jak těch, kteří psali o své pouti v rámci c. k. armády, tak těch, kteří z nejrůznějších důvodů přešli na stranu trojdohody, která bojovala proti jejich „širší vlasti“, a vrátili se domů, na rozdíl od těch prvých, ověnčeni gloriolou hrdinů. Těch, kteří přispěli k rozbití staré monarchie a k vytvoření nového československého státu. O této literatuře bylo napsáno mnohé, a zdálo by se, že k tomu již není příliš co dodat. Něco však přece chybí: totiž představení děl těch českých autorů, kteří bojovali na Balkáně v srbské armádě. Ať již hned od prvních týdnů rakousko-uherské agrese, nebo teprve později, na Soluňské frontě. Přiznejme ovšem, že spisovatelů vrcholné legionářské literatury typu Kopty, Medka či Langra mezi nimi nebylo. Na druhé straně je však nutno předestřít, že v srbské armádě bojovalo jen něco více než 3 000 Čechů, a z nich byla ještě více než polovina těch, kteří sice tvořili součást srbské armády, nicméně dobrovolnické divize, budované z jihoslovanských a českých zajatců v Rusku. Z těchto Čechů nakonec stejně na počátku roku 1917 většina přešla do československých legií na Rusi. Už vůbec se pak čeští legionářští spisovatelé ze Srbska nemohou svým literárním dílem rovnat těm, kteří popisovali své zážitky z války na Balkánu z druhé strany, již před válkou hotovým spisovatelům, ať již to byl Egon Ervin Kisch, Stanislav Kostka Neumann, Karel Sellner či méně známý Jaroslav Křenek. Nutno také předeslat, že žádný „válečný román“ z pera těch, kteří prošli srbskými jednotkami, nevznikl. Autobiografickým románem bychom snad mohli nazvat dílo Jeronýma Holečka, syna slavného spisovatele, prošpikované čistou srbštinou, to ovšem popisuje až víceméně poválečné příhody bývalých „srbáků či arnautů“, jak se srbským legionářům někdy také říkalo. Přesto však lze vyzdvihnout některé vzpomínkové knihy, zejména pak brněnského autora Lva Švyhnose (1885–1954) či Středočecha Melichara Houžvice (1883–1929), kteří působili v srbské armádě od první dnů války. Díla obou mají místy pro tento typ literatury nebývalé umělecké kvality, a jejich popisy krajin svou mistrností předčí i velká jména legionářské literatury. Podobnou vlastností netrpí čistě popisný spisek prvního české legionáře vůbec, Františka Kryštofa (1891–1960), jenž však byl ve své době ceněným legionářským básníkem, pravda, někdy až přespříliš epickým. Jako skutečně velkého básníka soluňské fronty tak lze označit zejména Miloše Wurma (1892–1918). Bohužel, lze tak učinit na základě pouze několika dochovaných básní. Nadaný literát padl v posledních týdnech války a větší část jeho literární pozůstalosti byla nenávratně ztracena. Nebyl ostatně jedinou velkou ztrátou české literatury. Summa summarum, díla Čechů ze srbské armády jsou sice v rámci obsáhlé legionářské literatury spíše marginální, ale mají v ní své pevné místo. |
| Související projekty: |