Informace o publikaci
Sportovní trenér: geneze profese
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2025 |
| Druh | Odborná kniha |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Vznik trenérské profese se nejčastěji spojuje s počátkem 20. století. Současné širší chápání sportu společně s novými historickými výzkumy však dokládají, že počátky trenérských aktivit souvisejí již s rozvojem antické kultury. Cílem této monografie je proto rozšířit tradiční interpretaci trenérství a analyzovat vybrané aspekty vzniku, geneze a profesionalizace sportovních trenérů v širších historických a sociálních souvislostech. Publikace současně reaguje na skutečnost, že nejenom v českém, ale ani ve světovém kontextu, který se sice podrobněji věnuje i historickým aspektům trenérské profese, tato přehledová analýza chybí. Metodologické aspekty práce se zaměřují na vymezení sportovního trenéra prizmatem holisticky reflektovaného sportu, který tvoří primární trenérské pracovní pole. Soudobá charakteristika sportu, trenérství a sportovních trenérů následně umožňuje nové analýzy a interpretace vzniku a rozvoje uvedených fenoménů. Práce primárně zkoumá sociální aspekty trenérství a počátky trenérské profese a její rozvoj v antické řecké a římské společnosti. V rámci tisícileté historie antického sportu vykrystalizoval mnohadimenzionální model sportovního trenéra, který naplňuje základní rysy profese. Starověcí řečtí a římští trenéři zabezpečovali ucelený soubor pracovních aktivit, jež se opíraly o specifické znalosti a dovednosti a vykazovaly celospolečenský přínos. Antičtí trenéři se vyznačovali specializovaným výcvikem, jenž vycházel z vlastní sportovní empirie a trenérských zkušeností, a mnohdy také – typicky u gymnastai – z odborného, zvláště fyziologicky, medicínsky a dietologicky, v některých případech dokonce i filozoficky orientovaného vzdělávání. V antickém Řecku tak vznikla skutečná trenérská profese, jež představovala – analogicky jako v současnosti – celoživotní povolání a mnohdy i poslání. Antičtí trenéři, obdobně jako celý systém řeckého a římského sportu, se opírali o jasně deklarované etické principy. V rámci starořecké atletiky, která se dále a široce rozvíjela i během římské epochy, základní hodnotové vymezení trenérství tvořily obecné cíle antické řecké výchovy – paidei, jež měla směřovat k ideálu kalokagathie, a především pak k naplnění konceptu areté. Tato klíčová starořecká ctnost se často používala právě k popisu vlastností, spojených se sportovním tréninkem a atletickým vítězstvím. Římský sport se nejenom v rámci gladiátorství, ale mimo jiné i v rodinné sportovní edukaci, hodnotově zejména opíral o ctnost virtus, která primárně zdůrazňovala mužnost, odvahu a statečnost. Od klasického řeckého období se sportovní trenéři nesoustředili pouze na kondiční a technickou přípravu sportovců i dalších klientů, ale také na jejich komplexní osobnostní a etický rozvoj a na optimalizaci jejich životního stylu, včetně stravování. Antický sportovní trenér měl rysy sociální a pomáhající profese, a současně – patrně výrazněji než v současnosti – i profese pedagogické. Starověcí trenéři fungovali jako kvalifikovaní odborníci, kteří nejenom organizovali a zajišťovali sportovní trénink a komplexní tělesný rozvoj svých svěřenců, ale současně je všestranně vzdělávali a mnohdy i přátelsky doprovázeli. S rozpadem antického světa došlo k postupnému útlumu sportovních aktivit. Starověký sport, řecká atletika i typické římské spektakulární hry, postupně ztrácejí na svém významu. Společně se zánikem antického sportu zmizela již plně konstituovaná profese sportovního trenéra, jež na svoji plnou renesanci musela čekat skoro patnáct dalších staletí. |
| Související projekty: |