Informace o publikaci
Filmová adaptace lyriky : Antropopoetika Františka Halase kamerou Víta Pancíře
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2026 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Experimentální snímek Víta Pancíře Nic víc (2022) představuje pozoruhodný, avšak v tuzemském odborném tisku i publicistice prakticky nereflektovaný případ filmové adaptace lyrické poezie, konkrétně eponymní básně Františka Halase ze sbírky Ladění (1942). Ve svém příspěvku se budu věnovat komparativní interpretaci tohoto textu a filmu, konkrétněji specifikám Pancířovy adaptace Halase, jež jsou odvislá zejména od aktualizace antropopoetiky básně pomocí filmových obrazů. Antropopoetika (tj. termín přisvojený od Josefa Vojvodíka a Jana Wiendla) bude chápána jako souhrn esteticko-filozofických prostředků sloužících k reflexivnímu tázání autora po povaze světa, jejž obývá. Jde tedy o onu „věčnou honbu za realitou“, o níž v souvislosti s Halasovou tvorbou píše Václav Navrátil, představu člověka coby „neustaveného zvířete“ v pojetí Friedricha Nietzscheho, dle nějž lidé nežijí v neměnném řádu přírody, nýbrž se po řádu otevřeného světa neustále táží. Pancíř pak oné aktualizace dosahuje prostřednictvím filmově specifických výrazových prostředků, především práce s fotogenií. Právě ta dle slov Jeana Epsteina umožňuje, aby se film stal „nejmocnějším prostředkem poezie“, neboť pomocí kamery jsou odhalovány nové (vizuální) kvality každodenního světa, a z tohoto zařízení se tak stává nástroj jeho tvořivé reflexe. |
| Související projekty: |