Publication details

Farmakogenetické aspekty progrese diabetické nefropatie ve vztahu k renin-angiotenzin-aldosteronovému systému u pacientů s diabetem 1. a 2. typu

Authors

BARTÁKOVÁ Vendula MALÚŠKOVÁ Denisa KURICOVÁ Katarína TANHÄUSEROVÁ Veronika PÁCAL Lukáš SVOJANOVSKÝ Jan KRUSOVÁ Darja OLŠOVSKÝ Jindřich MUŽÍK Jan KAŇKOVÁ Kateřina

Year of publication 2012
Type Conference abstract
MU Faculty or unit

Faculty of Medicine

Citation
Description Úvod: Patologická aktivace systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS) je důležitým patogenetickýcm mechanizmem vzniku a progrese diabetické nefropatie (DN). Geny kódující složky RAAS jsou polymorfní, některé z variant mohou ovlivňovat odpověď na léčbu blokátory RAAS. Cílem projektu bylo zjistit, jestli vybrané varianty genů modifikují efekt léčby a progresi renálního postižení u diabetiků. Metodiky: Do průřezové studie bylo zařazeno 397 osob s variabilním postižením ledvin, které byly pravidelně sledovány po dobu 37 měsíců [21-58] (medián, [IQR]). Pomocí PCR jsme z DNA detekovali 8 jednonukleotidových polymorfizmů (I/D ACE, ATG M235T, ATR1 A1166C, CYP11B2 -344T/C, HSD11B1 83557insA, HSD11B2 G534A, MR G3514C, MR A4582C). Sledovali jsme následující klinické end-points: (1) progrese DN, (2) závažná kardiovaskulární událost (MCVE), a (3) celková mortalita (ACM). K odhadu rizika sledovaných end-points jsme použili Coxův regresní model a k odhadu incidence Kaplan-Meirovu analýzu s log-rank testem. Pro účely farmakogenetické studie jsme sledovali léčbu inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi) a blokátory receptoru AT1 (ATRB, sartany). Kumulativní dávka podávané účinné látky byla přepočtena u ACEi na jednotky captoprilu, u sartanů na jednotky losartanu. Výsledky: Nalezli jsme statisticky významný rozdíl v ACM mezi genotypovými skupinami polymorfizmu ATG M235T – alela T se jevila jako riziková (P = 0,032; log-rank test), a polymorfismu CYP11B2 -344T/C – rizikový genotyp TT (P = 0,017, log-rank test). Složený rizikový genotyp pak byl taktéž statisticky významným rizikem pro celkovou mortalitu a rovněž pro DN progresi. Duální blokáda ACEi a sartany byla spojena se stat. nejnižší ACM (nikoli však pro DN progresi) ve srovnání s blokádou jedním z léků či nepřítomností ACEi či ATRB v terapii (P= 0,017, log-rank test). U nosičů rizikového složeného genotypu a ostatních se celk. kumulativní dávka ACEi/ATRB statisticky nelišila (P>0,05, Mann-Whitney test). Závěr: Dosavadní výsledky naznačují silnější efekty genetiky než léčby, nicméně vzhledem ke komplexnosti problému jsou pilotní. Výstup studia by mohl přispět k aplikaci personalizované medicíny do léčby DN. Poděkování: Práce byla podpořena grantem MZ ČR NT/13198

You are running an old browser version. We recommend updating your browser to its latest version.

More info