Rozhodčí řízení, resp. mezinárodní rozhodčí řízení má v současné době pozici uznáváného způsobu řešení (nejen) obchodních sporů. Rozhodčí řízení je založené na ochotě a vůli stran podrobit se tomuto způsobu řešení sporů. Dohoda stran v podobě rozhodčí smlouvy se proto zdá být nezpochybnitelným a naprosto nezbytným základem konání rozhodčího řízení. V praxi rozhodčího řízení se nicméně vyskytují případy, kdy se okruh účastníků rozšiřuje mimo ten, který vymezuje přímo rozhodčí smlouva. Praxe v průběhu času vytvořila řadu metod a přístupů, pomocí kterých lze rozhodčí řízení rozšířit na strany, které nejsou stranami rozhodčí smlouvy. S ohledem na tyto existující případy se proto nabízí otázka, zda lze konsenzus stran v podobě rozhodčí smlouvy stále pokládat za základní předpoklad rozhodčího řízení, nebo zda je nutné tento tradiční pohled přehodnotit v důsledku existence globálně propojené a multinárodní společnosti. Tedy jinými slovy, zda se osoba může stát účastníkem rozhodčího řízení, aniž s tímto vyslovila svůj souhlas.

Publikace